Hranatý speciál: „Rychlá jízda“ poslance Turka

V souvislosti s nedávnou urputnou mediální bitvou za čest a slávu europoslance Turka v probíhající kulturní válce se podíváme na to, zda může být řidič vozidla, případně další účastníci spontánně vznilklé „hranaté výzvy“ stíháni a potrestáni.

Nebudeme se pro začátek vůbec zabývat tím, zda pokládáme za správné či nesprávné, co pak Turek dělal, k tomu lze najít na internetu materiálu dost. Nemůžeme v této souvislosti nechat bez povšimnutí, že média enormně zajímá rychlá jízda europoslance Turka na prádzné dálnicí, ale zcela přehlíženo zůstává pirátské řádění lidoveckého ministra Výborného, který uháněl 90 km/h v uzavřené obci.

Zaměříme se pouze na to, zda lze řidiče za takové situace nějak potrestat a za co. Také si povíme, jak se chovat v pozici podezřelého, který čelí takovému obvinění.

Výchozí situace: Řidič vozidla pořídí během řízení mobilním telefonem fotografii, ze které on sám není poznat, ale zabírá rychloměr ve vozidle, na kterém je zachycena rychlost jízdy vozidla vyšší než je v daném místě dovolená. Fotografie je pořízena tak, že lze s určitou přesností určit místo. Tuto fotografii řidič zveřejní na sociálních sítích, případě jí doprovodí textem, který umožňuje jej s pořízením fotografie spojit. Ke ztotožnění řidiče ani regulérnímu měření k tomu určeným přístrojem nedošlo.

Jedná se o přestupek?

Ano. Jízda rychlostí vyšší než je v daném místě ta nejvyšší dovolená je přestupek. Stejně jak je přestupkem, když řidič během řízení vozidla drží v ruce hovorové a záznamové zařízení. Až potud je vše nesporné.

Jak lze tento přestupek spolehlivě prokázat?

K spolehlivému prokázání přestupku konkrétnímu řidiči je třeba, aby policie řidiče během tohoto jednání „chytila“ poté, co provede měření k tomu určeným silničním rychloměrem, který je stanoveným měřidlem ve smyslu zákona o metrologii a plnil požadavky s ním spojených vyhlášek, včetně požadované přesnosti a jejího pravidelného ověřování. Ex post nebude postih řidiče možný, pokud on sám k tomu neposkytne součinnost.

Jaká je důkazní situace?

Předně není jistota ohledně osoby pachatele přestupku, který nebyl na místě ztotožněn.

Správní orgán, ať již to je policie nebo úřad, musí nade vší pochybnost určit totožnost pachatele, tedy řidiče. To, že osoba na fotografii má podobné hodinky nebo oděv stejný s tím, jaký obyčejně nosí pan Turek, nebo že v předmětnou dobu cestovala týmž směrem, nebo že se interiér automobilu zachycený na snímku podobá vozidlu, jehož je podezřelý provozovatelem, není sám o sobě dostatečný. Správní orgán může této jistoty dosáhnout pouze tak, že si podezřelého předvolá a ten se mu dozná.

Může správní orgán zvolit nějaký nekonvenční postup? Píšeme o tom veskrze neradi, protože se bude de facto jednat o návod pro správní orgán a správním orgánům skutečně pomáhat nechceme, protože je to hanebné. Možnost, kterou mohou správní orgány využít a která má šanci obstát soudní přezkum, se nazývá „uzavřený kruh nepřímých důkazů“. V tomto místě skončíme, protože nebudeme správním orgánům napomáhat tento konstrukt sestavit, ale myslíme si, že by to bylo možné a neurčený řidič jim to v tomto případě usnadnil některými svými vyjádřeními v této věci.

Druhý právní problém, který bude muset správní orgán překonat, je prokázání porušení konkrétního ustanovení zákona. V případě překročení nejvyšší dovolené rychlosti bude mít správní orgán nejspíš tendenci prokázat ho z údaje na rychloměru ve vozidle. To je však problém. Tachometr není stanoveným měřidlem ve smyslu zákona o metrologii. Vlastně není ani měřidlem. Nebyl dodán s ověřovacím listem a nepodléhá pravidelnému ověřování. Je to pouze nějaký indikátor, stejně jako třeba palivoměr a teploměr ve vozidle.

Údaj z něho tak není způsobilým prokázat, že v daném místě a době vozidlo skutečně jelo rychlostí, jakou ukazuje. Tachometry jsou sestrojeny tak, že vždy ukazují vyšší rychlost, než jakou vozidlo jede (v důsledku ustanovení směrnice ECE-39) a tento poznatek je často ve správním řízení používán jako podpůrný argument proti řidičům v řízeních o přestupku. Nyní se však situace obrátila a stejná argumentace hovoří v řidičův prospěch.

U tohoto tématu se ještě pozastavíme. Odchylka rychloměru může být pouze směrem nahoru a může být nejvýš deset procent z aktuální rychlosti plus 4 kilometry v hodině. Pokud tedy neustanovený řidič, který řídil vozidlo na snímku, který publikoval pan Turek, jel indikovanou 200 km/h a za předpokladu, že rychloměr vozidla ECE-39 splňuje (a o tom lze u starého vozidla s mechanickým tachometrem velmi pochybovat), jelo vozidlo rychlostí 200 – (200 – 4) x 0,9 = 176,4 až 200 km/h.

Nelze tak spolehlivě určit, jakou rychlostí vozidlo skutečně jelo, případně o jak závažné porušení zákona se jednalo, v důsledku toho skutek právně kvalifikovat.

Je zde dostupný nějaký alternativní postup, po kterém by úřady mohly sáhnout? Ano. Je jich hned vícero, zmíníme pouze některé. Policie bude pravděpodobně tvrdit, že údaj o rychlosti jízdy na tachometru se od nejvyšší dovolené rychlosti v daném místě odlišuje natolik výrazně, že k nějakému překročení muselo dojít bez ohledu na to, jak nepřesný rychloměr ve vozidle byl. Máme za to, že právě takový postup správní orgán zvolí a v eventuální defenzívě ho doporučujeme neustanovenému řidiči rozporovat. Správní orgán je vázán zásadou materiální pravdy, musí tedy vycházet ze skutečně zjištěného stavu, nikoli pouze z domněnek. Nepřesnost ve vozidle instalovaného tachometru může být v podstatě libovolná a bez znaleckého zkoumání přístroje v konkrétním vozidle se správní orgán nemůže ani přiblížit k odhadu skutečné rychlosti jízdy předmětného vozidla a tím správné právní kvalifikaci skutku. Jinak řečeno, z fotografie tachometru nemohou orgány činné v přestupkovém řízení určit, zda řidič překročil nejvyšší dovolenou rychlost a o kolik.

Workaround může systém nalézt v tom, že neurčeného řidiče nebudou podezřívat z překročení nejvyšší dovolené rychlosti, která je jak řečeno neprokazatelná, ale porušení nějakého gumového ustanovení zákona, například že se nechoval ohleduplně.

Co s tím záznamovým zařízením?

Ještě nám zbývá ten poslední přestupek, totiž držení hovorového a záznamového zařízení. Zde to bude snadné. Správní orgán bude muset prokázat, že to byl právě řidič vozidla, kdo zařízení držel v ruce. Stejně tak to mohl být spolujezdec nebo mohlo být zařízení umístěno na nějakém držáku. Důkazní břemeno nese správní orgán. Troufáme si tvrdit, že bez pomoci podezřelého, který se k držení telefonu procesně efektivním způsobem dozná, správní orgán toto důkazní břemeno neunese.

Obstojí fotka ze sociálních sítí jako důkaz?

Je zde ještě něco, co činí veškeré předchozí úvahy do značné míry bezpředmětné. Jak je to s použitelností samotné fotografie ze sociálních sítí ve správním řízení? Jako důkazní prostředek je fotografie stažená z internetu nepoužitelná sama o sobě. Může se jednat o výsledek manipulace v nějakém editoru fotografií nebo mohla být vygenerovaná umělou inteligencí. Fotografie tak může fungovat jako indicie pro správní orgán, na co se zaměřit při podání vysvětlení, ale nikoli jako důkaz sama o sobě. Jinak tomu ovšem bude, pokud se k jejímu autorství konkrétní osoba dozná, nechá se s ní spojit a potvrdí, že je na ní on a to, co na ní je, skutečně udělal. Pak v jeho neprospěch bude hovořit jeho výpověď, nikoli fotka.

Na rámec uvedeného, lze někoho obvinit z přestupku překročení nejvyšší dovolené rychlosti bez jakéhokoli měření či fotografie, pouze na základě jeho vlastního prohlášení, které učinil na nějakém sociálním médiu? Například že napíše na X.com, že jel „dvěstě v městě“? Ani zde nemáme pro nenažrané úředníky dobrou zprávu. Bude platit něco podobného, jako pro fotku. Ani zde není jistota, že prohlášení na sociálních sítích učinil podezřelý, každopádně se tak stalo mimo řízení a procesně nezpůsobilým způsobem. Ale skvěle to pomůže pokuty chtivému správnímu orgánu, aby zefektivnil podání vysvětlení nebo si opatřoval další důkazní prostředky jinde.

V obou případech, tedy v případě fotky i v případě postu, bude platit, že správní orgány zajdou přesně tak daleko, kam jim podezřelý dovolí. Když je nechá tento obsah „zprocesnit“, nerozporuje její autorství ani věrohodnost, tak úřadu umožní z něho vyrobit důkazní prostředek.

S čím musí nyní počítat pan Turek?

Co pana Turka nyní čeká a co bude pravděpodobně čekat každého, kdo zveřejní nějaký obsah, který naši dopravní slizcí skřetové „elfové“ udavači, shledají závadným a oznámí ho policii nebo úřadům? Podezřelý bude předvolán k podání vysvětlení na policii.

Pan Turek nepochybně zná, jak se za takové situace chovat, ale jiným takto předvolaným nešťastníkům doporučujeme, aby nikam nechodili a odepřeli vysvětlení podat, a to nejlépe písemnou formou, písemným podáním učiněným příslušnému útvaru policie, s doručenkou nebo systémem datových schránek. Dostavit se k podání vysvětlení osobně s sebou nese určitá rizika, například že mu policisté budou vyhrožovat, zkoušet na něj nějaké triky a nakonec podepíše něco, co uškodí řidiči a pomůže policistům.

Z některých prohlášení Policie ČR ohledně mediálního výstupu pana Turka a účastníků „hranaté výzvy“ lze naznat, že bude zvolena strategie, kterou se Policie ČR inspirovala od Felixe Džerdžinského, totiž že samo vyšetřování musí být pro podezřelého postihem citelným natolik, že soud bude v podstatě zbytečný. Tento pattern je v posledních pěti letech v činnosti policie čím dál zřetelnější a podstatná část občanů s tím nemá problém, takže se tato praxe postupně prohlubuje. Proto všem doporučujeme kontakt s policií minimalizovat, vůbec se s nimi o ničem nebavit a ideálně pouze písemně odepřít podání vysvětlení. Je na policistech, aby shromáždili dostatek důkazů o tom, čeho se podezřelý měl dopustit. Policistů je na to v České republice víc než dost a mají skvělé legislativní i materiální možnosti, případná důkazní nouze pak bude dopadat výlučně na jejich hlavy.

Přestupkové řízení, pokud na něj v případě pana Turka dojde, je ze zákona neveřejné. Uvidíme, zda a jak bude v tomto případě jeho neveřejnost dodržena.

Nakonec musíme upozornit, že celkově není dobrý nápad v dopravně fašistické zemi zveřejňovat cokoli, co lze použít nebo zneužít proti řidiči nebo jeho nejbližším, případně proti všem řidičům obecně. Doporučujeme to velmi dobře zvážit. Příspěvek zveřejněný v nějaké době a v nějakém kontextu se může později, klidně za několik let vynořit, navíc v úplně jiném kontextu, než příspěvek na sociální síti vznikl. Jakmile je nějaký obsah „venku“, už ho nikdy nelze vzít zpět a může být ihned nebo později zneužit dopravně fašistickou lobby proti jednotlivci i proti všem řidičům v rámci „honu na silniční piráty“. Setkali jsme se s případy, kdy příspěvky na sociálních sítích nebo vyjádření pro média figurovala u soudu nebo ve správních řízeních jako přitěžující okolnost.

Nepochybným pozitivem celé této mediální události je vyvolání společenské diskuse o rychlostních limitech na českých dálnicích, které mají kořeny v roce 1979.

Petr Jaroš, místopředseda spolku Mobilita 2014

14-05-2025