Ústavní soud publikoval 11. září 2019 zajímavý nález týkající se náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím při výkonu veřejné moci, v tomto případě při řízení o dopravním přestupku.
Řidič čelil obvinění ve věci přestupku v provozu na pozemních komunikacích dle ustanovení § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., kterého se měl dopustit tím, že na parkovišti řídil automobil, se kterým při vyjíždění z parkovacího místa couváním ohrozil vozidlo jiné řidičky. Správní orgán, magistrát města Ostravy, nařídil ve věci ústní jednání, kam se řidič dostavil se svým právním zástupcem. Po tomto ústním jednání správní orgán řízení přerušil za účelem zpracování posudku, jehož závěrem bylo, že z podkladů Policie ČR, která nehodu šetřila, nelze zjistit s dostatečnou spolehlivostí některé údaje pro posouzení nehody nutné. Vzhledem k neúplnosti podkladů řízení správní orgán řízení zastavil.
Řidič se následně domáhal náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Nárok na náhradu škody ve výši 4 719 Kč spojoval s náklady vynaloženými na právní zastoupení před správním orgánem, v němž bylo vydáno nezákonné rozhodnutí. Stěžovatel rovněž uplatnil nárok na kompenzaci nemajetkové újmy ve výši 39 000 Kč vzniklé jednak v důsledku nepřiměřeného a bezohledného jednání policistů a jednak v důsledku probíhajícího přestupkového řízení.
Náhradu škody požadoval po Ministerstvu dopravy a to jeho žádosti nevyhovělo, protože podle jeho právního názoru sdělení obvinění ve správním řízení nemá formu rozhodnutí a nemůže splňovat základní podmínku pro stanovení odpovědnosti státu.
Řidič se obrátil na Obvodní soud pro Prahu 1, který se víceméně ztotožnil s argumentací ministerstva, kromě toho zpochybnil účelnost nákladů řidičem vynaloženým, protože je vynaložil na obranu v řízení a nikoli na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí.
Ústavní soud rozhodl ve prospěch řidiče a dal jeho stížnosti za pravdu. Odůvodnění nálezu je poměrně rozsáhlé a vyčerpávající. Zdůraznil přitom, že odpovědnost státu za škody způsobené při výkonu veřejné moci plynoucí z čl. 36 odst. 3 Listiny je podmíněna nesprávným úředním postupem a nebude nastávat automaticky pokaždé, když správní orgán nedospěje k pravomocnému rozhodnutí, například v důsledku obstrukcí obviněného.
V projednávané věci bylo především rozhodující, že se nepotvrdilo původní podezření policejního orgánu, že stěžovatel spáchal přestupek, a že správní orgán byl povinen řízení o přestupku zastavit kvůli flagrantním pochybením policejního orgánu při dokumentaci nehody osobních automobilů, což mělo za následek nezákonnost řízení vedeného na základě těchto podkladů. Za období od zahájení přestupkového řízení by tedy stěžovateli měla být přiznána náhrada škody v podobě náhrady nákladů obhajoby, které mu v příčinné souvislosti s vedením řízení o přestupku vznikly, tedy výše uvedených 4 719 Kč, které řidič vynaložil na právní zastoupení.
Obvodní soud pro Prahu 1 bude muset věc znovu projednat a právním názorem ÚS je vázán.
Ústavní soud tak pokračuje v pro řidiče příznivém výkladu problematiky odpovědnosti státu za škodu při přestupkových řízeních (viz také nález II. ÚS 3005/14-1 z 5.5.2015). Uvedený nález dále posouvá otázku odpovědnosti státu za „od začátku zpackaná“ přestupková řízení žádoucím způsobem ve prospěch obviněných, kdy k odpovědnosti státu postačuje nezákonně vedené řízení. Zejména se to bude dotýkat případů, kdy správní orgány vedou zcela nesmyslná řízení na základě neúplných, rozporných nebo nezákonně získaných podkladů.
