Všeobecně vládne přesvědčení, že pokuty za dopravní přestupky udělené v jiných zemích EU není možné v ČR vymáhat. Zaznamenali jsme nyní v praxi případ, kdy se zahraniční orgány domáhají uznání a vykonání rozhodnutí na území ČR.

Konkrétně se jedná o přestupek spáchaný na území Rakouska v roce 2017 spočívající v překročení nejvyšší dovolené rychlosti. Rakouský správní orgán vydal rozhodnutí, které po neúspěšném uplatnění opravných prostředků nabylo právní moci v roce 2018.

Řidič se rozhodl pokutu nezaplatit s tím, že do Rakouska prakticky nejezdí a místní orgány si tudíž na něm nemají co vzít. Jednal přitom v souladu s některými informacemi na internetu, včetně spolehlivých zdrojů, jako je právní poradna Dr. Berana na Autowebu.

Rakouské orgány se začaly na základě rámcového rozhodnutí rady EU č. 2005/214/SVV domáhat se u tuzemského soudu uznání a vykonání rozhodnutí na území ČR. Soudní rozhodnutí dosud nepadlo, současně však nevidíme zákonný důvod, proč by žádosti české orgány měly nevyhovět. Pokuta se tak stane na českém území vymahatelná nepřímo, na základě rozhodnutí tuzemského soudu.

Výše pokuty v tomto případě byla přibližně 250 EUR. Rakouský správní orgán připustil jako alternativní sankci trest odnětí svobody na 110 hodin.

Nedá se tedy bez dalšího spoléhat na to, že by příjem z pokut byl pro zahraniční správní orgány na území ČR nedosažitelný.

Česká národní právní úprava již v minulosti implementovala evropské předpisy týkající se přeshraničního předávání údajů např. i z Registru vozidel (jedná se o směrnici 2015/413 o usnadnění přeshraniční výměny informací o dopravních deliktech v oblasti bezpečnosti silničního provozu), což umožnilo zahraničním správním orgánům vést řízení s vlastníky či provozovateli tuzemských vozidel, a současně je tak postavila do velmi nevýhodné situace, protože se stali účastníky řízení v odlišných právních systémech vedených v cizím jazyce, nehledě na skutečnost, že dopravní legislativa v některých zemích, které jinak pokládáme za právní státy, je mnohdy ještě více podivínská než ta česká.

Doporučujeme se proto na obecná tvrzení o nevymahatelnosti pokut na českém území nespoléhat a místo toho se vybavit nějakým prostředkem, který upozorňuje na stacionární měření. V některých zemích jsou sice takové prostředky zakázané, ale pravděpodobnost jejich odhalení je mizivá.

Zároveň uvítáme informace od čtenářů, zda se setkali s podobným postupem zahraničních autorit a jaká bývá reakce českých soudů na obdobné žádosti zahraničních orgánů.