Nedávno vstoupila v účinnost zákonem č. 48/2016 Sb. novela zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákona o silničním provozu). Kromě úpravy terminologie, úpravy povolené rychlosti, přidání oprávnění policisty v případě zjištění vážné závady a dalších dílčích změn se novela poměrně zásadně dotkla ustanovení upravující vybírání kauce jako záruky, že se řidič podezřelý ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích (dále jen „řidič“) nebude vyhýbat jeho projednání ve správním řízení, anebo nově výkonu případného rozhodnutí.
Ohlédnutí za dosavadní úpravou
Než vstoupila v účinnost novela, mělo vybrání kauce zaručit, že se řidič dostaví ke správnímu orgánu k projednání přestupku1. Takové ustanovení však naráželo na zákon o přestupcích, neboť ten umožňuje správnímu orgánu konat ústní jednání, tj. jediný úkon správního orgánu, při kterém je vyžadována fyzická přítomnost obviněného, i v jeho nepřítomnosti, pokud se obviněný odmítne dostavit, anebo se nedostaví bez náležité omluvy nebo důvodu2. Zúčastnit se ústního jednání je totiž právo obviněného, nikoliv jeho povinností. Pokud se obviněný nedostaví na ústní jednání bez náležité omluvy, je provedeno v jeho nepřítomnosti. V tomto směru tedy výběr kauce ani nemohl splňovat účel, k jakému měl podle zákona sloužit. Jedinou praktickou funkcí tak bylo započtení kauce k úhradě pokuty a nákladů řízení v případě, kdy byl řidič pravomocně uznán vinným z přestupku. Ostatně, vzhledem k výše uvedenému se jedná o jedinou funkci, kterou by kauce z logiky věci měla plnit.
Nová úprava
V novele silničního zákona již zákonodárce výslovně stanoví, že účelem kauce je kromě zabránění řidiči ve vyhýbání se přestupkovému řízení též zajištění vymahatelnosti uložené pokuty. Problémem tak zůstává nesmyslný pojem „vyhýbání se řízení o přestupku“. V praxi totiž „vyhýbání se řízení“ není tak jednoduché, jak se může zdát. Zákon o přestupcích, stejně jako správní řád, kterými se řízení o přestupku řídí, totiž obsahují instituty, které dotčené osobě mohou ve vyhýbání se přestupkovému řízení velmi účinně zabránit. V první řadě je to tzv. fikce doručení, která znamená, že pokud adresát odmítne převzít jemu určenou zásilku, tato se považuje za doručenou, anebo pokud si ji adresát nevyzvedne uloženou na poště, považuje se za doručenou k desátému dni uložení3. Protože přestupkové řízení je zahájeno dnem, kdy je obviněnému doručeno oznámení o zahájení řízení4, není vzhledem k výše uvedenému potřebné, aby řidič poskytoval jakoukoliv součinnost k tomu, aby bylo řízení zahájeno. Naopak, pokud by chtěl zahájení řízení aktivně zabránit, musel by docílit toho, že mu nebude možné oznámení o zahájení řízení doručit, a to ani fikcí. Způsobů, jak takové procesní nedosažitelnosti docílit, není mnoho. Pokud by však řidič takový způsob našel, má správní orgán možnost ustanovit takové osobě opatrovníka, případně mu doručit písemnost veřejnou vyhláškou.5
Vnitřní a vzájemná rozpornost
Za nejproblematičtější z celého ustanovení dopadajícího na výběr kauce považuji čl. 3 § 124b, který stanoví, že kauce propadne, (1) jestliže řízení nelze ukončit rozhodnutím ve věci proto, že podezřelý z přestupku je nedosažitelný nebo nečinný, nebo (2) rozhodnutí ve věci, kterým byl řidič shledán vinným, nelze ze stejných důvodů doručit. Řízení o přestupku je totiž ukončeno pravomocným rozhodnutím. Právní moc potom nastává buď uplynutím 15 dní od oznámení rozhodnutí6, jestliže účastník nepodá odvolání, anebo dnem oznámení rozhodnutí o odvolání. Oznámení rozhodnutí se provádí jeho písemným doručením. Je tedy zřejmé, že bez toho, aby bylo rozhodnutí řidiči doručeno, nemůže nabýt právní moci. Jestliže potom nejpozději do dvou let7 správní orgán pravomocně nerozhodne o přestupku, má povinnost řízení s odkazem na zánik odpovědnosti zastavit. V takovém případě se kauce vrátí řidiči.
Je tedy zjevné, že zamýšlený účel kauce jako záruka, že řidič bude v řízení aktivní a bude se ke správnímu orgánu pravidelně dostavovat, je nerealizovatelný, neboť zákonná ustanovení silničního zákona jsou jednak ve vzájemném rozporu, ale též v rozporu s ustanoveními zákona o přestupcích a správního řádu. Je škoda, že se zákonodárce věnoval tomu, aby nesmyslnou úpravu novelizoval na úpravu stejně nesmyslnou, která se neustále potýká s problémy v praxi, kdy dochází k tomu, že je kauce vybírána v případech, kdy její výběr nutný vůbec není a rozhodnutí o jejím vybrání je ponecháno naprosté libovůli zasahujícího policisty. Ten potom může vybrat kauci pro důvodné podezření, že se řidič bude vyhýbat správnímu řízení, což, jak bylo vysvětleno výše, možné reálně není a pokud by se to řidiči skutečně podařilo, kauce mu bude vrácena.8
Situaci však určitým způsobem reguluje Nejvyšší správní soud, který rozhoduje o kasačních stížnostech v případech, kdy se řidiči brání žalobou a domáhají se určení, že na nich provedený výběr kauce byl ze strany policistů nezákonný. Dá se říci, že recentní judikatura stojí na straně řidičů, neboť Nejvyšší správní soud již určil, že k výběru kauce skutečně nemůže docházet ze strany policistů svévolně. Musí existovat reálné riziko, že řidič bude (zejména ve vztahu k vymáhání uložené pokuty) nedosažitelný.9 Takovou možnost mají zpravidla cizinci s trvalým bydlištěm mimo území České republiky a Evropské unie, anebo osoby, které mají trvalé bydliště na ohlašovně. Rovněž se může jednat o osoby, které samy avizují, že pokutu nezaplatí a tato u nich bude nevymahatelná. Pomalu tak začíná ubývat případů, kdy policisté vybírají kauce z toho důvodu, že řidič nechtěl věc vyřídit věc v blokovém řízení, že nepodepsal oznámení přestupku nebo že mu hrozí zákaz řízení. Dokonce ani arogantní chování řidiče nebo jeho nespolupráce s policisty nemůže být důvodem pro vybrání kauce. Pokud k tomu přesto dojde, má řidič velkou šanci, že v případné žalobě na ochranu před nezákonným zásahem policisty bude úspěšný. Je však velkým problémem, že od policisty, jehož hlavním posláním má být „pomáhat a chránit“ se běžný občan, který je podezřelý ze spáchání banálního přestupku, často setkává s nezákonným zásahem, proti kterému se může bránit pouze žalobou. V tomto směru by Policie ČR měla zásadním způsobem policisty proškolit o tom, kdy mohou k výběru kauce přistoupit tak, aby byl její zákonný účel skutečně naplněn a nešlo pouze o nástroj msty nebo donucení ke spolupráci.
Mgr. Markéta Veselá
Článek nám byl zprostředkován provozovateli služby Obhajoba řidičů, www.obhajobaridicu.cz, která se zabývá právní ochranou řidičů formou ad-hoc obhajoby.
§ 125a odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění účinném do 19. 2. 2016.
2 § 74 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů.
3 § 24 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů.
4 § 73 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů.
5 § 24 a § 32 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů.
6 § 73 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů.
7 § 20 odst. 3 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů.
8 § 124b odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních, ve znění pozdějších předpisů: „Kauce se vrátí v plné výši, nebyl-li řidič v řízení o přestupku shledán vinným z jeho spáchání.“
9 Například v rozsudku ze dne 12. 5. 2015, č. j. 7 As 273/2014 – 34, dostupném na www.nssoud.cz.
www.obhajobaridicu.cz
